Důležitost pláče v životě (nejen) dětí
Dětský pláč je pravděpodobně jednou z největších výzev rodičů. Těmi snadnějšími případy jsou situace, kdy dítě potřebuje uspokojit některou ze svých potřeb a poté, co se tak stane, je opět klidné a vyrovnané. Ne vždy je to ovšem tak jednoduché. Existuje nespočet situací, kdy se dítě vzteká nebo pláče a vy buď neznáte důvod, nebo je jeho požadavek jednoduše nesplnitelný. Minuty ubíhají a dítě nepřestává, míra frustrace na obou stranách sílí a vy už byste udělali cokoli, jen aby ten hluk ustal. Znáte takové situace?
Často se setkáváme s přístupy založenými na přesvědčení, že dítě chce pláčem zmanipulovat svého rodiče k tomu, aby dostalo, co chce. Drahou hračku, jízdu autíčkem, sladkost, a v neposlední řadě samotnou pozornost dospělého. Slýcháme věty typu: „Takhle to ze mě stejně nevynutíš.“, „Žádný scény, ti říkám.“, „Už buď ticho.“, „Přestaň se už konečně vztekat!“., „Přestaň!“.
Když tohle dítě nějakou dobu slýchává, dříve či později se s velkou pravděpodobností naučí dělat, oč je žádáno. Potlačí své emoce, přestane je dávat najevo a začne si je uzavírat hluboko do sebe. Může si utvořit názor, že tzv. “pozitivní emoce” (např. radost, smích) je v pořádku projevovat a někdy je to od něj dokonce přímo vyžadováno, ale ty “negativní”, jako je vztek, smutek nebo frustrace se z nějakého pro něj nepochopitelného důvodu projevovat nemají.
Někde uvnitř se tyto emoce budou hromadit a je otázkou času, kdy a jakým způsobem začnou vyplouvat na povrch.
Trochu jinou formou přístupu než přímo zakázat projevy emocí je udělat vše pro to, aby dítě co nejdříve plakat přestalo. Rodiče jej začnou krmit, houpat, konejšit. Ačkoli se tento způsob jeví jako velmi láskyplný, ani ten nedává dítěti šanci emoce ze sebe dostat ven a tím se dostat opět do rovnováhy. Protipólem těchto metod je “nechat je vyřvat”. Ani jeden extrém ale není zdravý.
Ohledně pláče a záchvatů vzteku došlo k velkému nedorozumění. Celou knihu, nesoucí název “Slzy raného dětství”, tomu věnovala Aletha Solter, švýcarsko-americká vývojová psycholožka, která věnovala studii pláče více než 25 let.
„Plačícím dětem by měla být vždy věnována pozornost a na jejich pláč by se mělo reagovat láskyplnou péčí. Je nicméně důležité si uvědomit, že ne každý pláč značí bezprostřední potřebu nebo přání. Pláč v mnoha případech představuje pro dítě prostě jen přirozený způsob, jak se zbavit stresu a vypořádat se s předchozími zážitky, které dítě buď vystrašily, nebo frustrovaly,” uvádí v knize Aletha Solter. “Děti se pomocí pláče a záchvatů vzteku vyrovnávají s prožitými traumaty a zbavují se napětí. Úkolem pečovatele tedy není pláč zastavit, protože se od okamžiku narození jedná o přirozenou potřebu,“ dodává autorka.
Obecně tedy paní Solter vyzývá k tomu, abyste, pokud jste již udělali vše pro to, aby byla uspokojena aktuální potřeba dítěte, jej nechali prožít, co potřebuje, a to za vědomého a láskyplného chování v náručí. Dítě bude plakat jen tak dlouho, dokud v sobě bude cítit napětí, které se mohlo nastřádat během posledních dnů, ale i týdnů, či měsíců.
Ze zkušeností autorky i jejích následovatelek bývá dítě po vyplakání spokojené, uvolněné, vyrovnané. Nejednou se stalo, že dítě přestalo mít problém s nočním buzením, s agresivitou vůči sourozenci, začalo se lépe soustředit apod.
Článek ukončím židovským příslovím, jež použila autorka v úvodu své knihy: Slzy jsou pro duši tím, čím je pro tělo mýdlo.
Aletha Solter, Slzy raného dětství: pláč, vzdor a zlost u dětí do 8 let, 1. vydání, Praha, Triton, 2016, 978-80-7387-666-1
Autorka článku: Monika Parobková
Váš košík je aktuálně prázdný!
