Home » Aktuality » Jak to chodí v dánské lesní školce Nokken?

Jak to chodí v dánské lesní školce Nokken?

Helle Heckmann je uznávanou odbornicí na péči a výchovu dětí v nejranějším věku. O školce, kterou založila v roce 1987 v Kodani, se podrobně rozepsala ve své knize Pomalé rodičovství. Na principech, na nichž je Nokken postaven, funguje i náš klub. Jak to v takové severské zemi vypadá?

Školka Nokken

Školka Nokken Rudolfa Steinera se nachází v hlavním městě Dánska Kodani. V Nokkenu je zhruba čtyřiadvacet až osmadvacet dětí ve věku od jednoho roku do sedmi let. Ve školce působí čtyři učitelé s úplným waldorfským vzděláním. Raději než aby si říkali učitelé, nazývá je Helle Heckmann opatrovateli. Od učitelů v klasické školce je neodlišuje jen označení, ale především přístup k dětem.

Podání ruky

Při ranním příchodu se v Nokkenu vítají podáním ruky. Je-li dítěti méně než tři roky, opatrovatelé si potřesou rukou nejdříve s dospělým. S úsměvem si popřejí dobré ráno, pohlédnou si přitom do očí a následně opatrovatel podává ruku dítěti. 

 „Stisk ruky umožňuje navázat kontakt s rodiči a vybudovat tím neviditelný most, jako bychom tím říkali: ‘Viděl jsem Vás. Slyšel jsem Vás. Teď přebírám zodpovědnost za Vaše dítě’”, píše Helle Heckmann.

Spolupráce

Každý opatrovatel má v Nokkenu svou oblast, o kterou pečuje. Patří mezi ně například starost o zahrádku, údržba zázemí nebo praní prádla. Každý opatrovatel při vykonávání činnosti dbá na to, aby byla hodna nápodoby. 

Opatrovatelé se zaměstnávají určitou činností vědomě, jak vysvětluje autorka knihy: „Kdybychom my dospělí jen tak nečinně posedávali, byl by kolem nás daleko větší chaos. Dospělí se proto neustále věnují nějaké poklidné, ale užitečné činnosti.”

Potřebujeme opakování

 „Naše děti potřebují při učení opakování a my dospělí ho někdy potřebujeme také. Musíme se naučit, jak se držet v pozadí a být ‘pevnou skálou’, o kterou se děti mohou opřít, spíše než ‘rychlým hráčem curlingu’, který razí cestu vpřed,” popisuje Heckmann, jak k výchově dětí ve školce přistupuje. 

Trendem dnešní doby je vyžadování racionálních úvah ve velmi nízkém věku, čemuž se Nokken snaží cíleně vyhýbat a naučit tomu i rodiče. Helle dodává: „Musíme se sami sebe zeptat: Proč si vlastně myslíme, že všechno bude v pořádku, jedině když se naučí myslet stejně jako my?!”

Společná zodpovědnost rodičů

Léta praxe ukazují, jak důležitou roli hraje důvěra rodičů v zařízení, kterému své děti svěřují. Děti cítí, zda-li jsou rodiče klidní, když dítě předávají, nebo jestli v mysli řeší starosti či pochyby. Vzájemná důvěra je důležitá pro všechny členy – pro rodiče, děti i opatrovatele.

Výlety a procházky

Den začíná při ranním shromáždění společnou písní. Děti s opatrovateli stojí v kruhu, drží se za ruce a zpívají píseň podle ročního období. Následuje píseň, ve které zazní jméno každého z přítomných dětí. Po ranním kroužku se jde k mokřadům, výlet tak vyjde na necelou hodinu. Tříleté až sedmileté děti mají dovoleno se na cestě mezi domluvenými zastávkami volně pohybovat. Mohou jít k další zastávce a čekat tam na celou skupinu, dokud nedostanou od některého z opatrovatelů znamení, že mohou pokračovat.

Dětské konflikty

Co říká autorka knihy k drobným potyčkám mezi dětmi?  „V průběhu dětství jsou konflikty dětí přirozené a nevyhnutelné. Jsou součástí procesu, v němž se děti učí přizpůsobit se společnosti. Podle Rudolfa Steinera se děti rodí bez morálky. Morální úsudek se teprve učí rozvíjet. Proto je velmi důležité, aby jim dospělí poskytli prostor, v němž se neposuzuje a je přijatelné dělat chyby, kde děti jsou vedeny silou předobrazu opatrovatelů,” podtrhuje Heckmann možnost konfrontace v bezpečném prostředí.

Důraz je kladen také na to, aby se děti naučily vyjadřovat, co chtějí, a co ne. Potřebují cítit své vlastní hranice a také respektovat hranice druhých. Musí se naučit říkat  „ano, prosím” a  „ne, děkuji”.

A jak je to v HURÁ VEN?

Až na drobné detaily máme výše uvedené způsoby fungování společné. Co je tedy u nás jinak? Podáním ruky se vítáme s rodiči a v lese trávíme obvykle celé dopoledne.

Helle Heckmann, Pomalé rodičovství, Praha, DharmaGaia, 2016, 978-80-7436-062-6

Autorka článku: Monika Parobková

Comments are closed.