•  On Led, 31, 2021
•  Hurá ven
•   K přečtení

Znáte ten pocit, kdy byste udělali pro dítě cokoli, jen aby si nemuselo projít tím stejným, čím jste si prošli vy? Vaše dítě však potřebuje nabírat zkušenosti, ze kterých se bude samo učit.

Zkuste si vybavit ten příjemný pocit, kdy máte dobrou náladu, všechno se daří a doslova cítíte radost ze života. Je zrovna čas k obědu, jdete si pro talíř. Plni myšlenek na úspěšné dopoledne zničehonic uslyšíte zvuk rozbitého talíře a všude  kolem vás vidíte střepy. Samotné vás to zaskočí, protože v mysli jste byli úplně jinde. Hlavou vám prolétne: “Jejej, jak se to jen mohlo stát. Vždyť já jsem myšlenkami úplně mimo!” Tento incident vám velmi rychle pomůže dostat se do přítomnosti – snění je pryč. Povzdechnete si a jdete pro smetáček s lopatkou, abyste dali podlahu do pořádku. Při následném chroupání vám událost běží hlavou a vy si říkáte: “Byl jsem tak nadšený, že jsem vůbec nepřemýšlel nad tím, co dělám.” Tato situace se vám uloží v paměti a v momentě, kdy si půjdete příště pro talíř, už budete automaticky mnohem opatrnější. Situace se s velkou pravděpodobností nebude v blízké době opakovat.

Princip učení založený na vlastní zkušenosti je opravdu efektivní. Baví nás zažívat život, překonávat překážky a dostávat zpětnou vazbu. Pokud máme možnost dělat chyby, můžeme se z nich poučit a příště díky tomu zvolit jinou strategii. U dítěte to funguje úplně stejně. Dovolme proto i jemu zažívat nejrůznější situace. Pokud mu následně dopřejeme čas a prostor, aby mohlo dojít k uvědomění, co se stalo a proč, příště bude ve stejné situaci mnohem pozornější.

Co to znamená v praxi?

Tentokrát upustí talíř na zem dítě. Namísto toho, abychom jej poslali pryč a podlahu uklidili, zkusme chvíli nic nedělat a nechat zareagovat jeho. Můžeme například situaci popsat: “Koukám, že ten talíř spadl a rozbil se.” Případně lze doplnit otázku: „Tak co teď?“ Pokud má dítě zvnitřněné, že když udělá chybu, může ji napravit, řešení situace bude prosté. Nejspíš dojde k tomu, že by bylo dobré střepy uklidit. Dojde pro smetáček a lopatku a jednoduše zem zamete.

Ze všeho nejdůležitější je v takové situaci náš postoj. Právě ten do značné míry určuje, jak se dítě bude cítit. První možností je zasypat jej výčitkami a projevy hněvu. Pokud si o něm pomyslíme, že je neschopné/nemotorné a dáme mu to také najevo, nemůžeme se divit, když s námi nebude chtít dále spolupracovat. Ztrácíme tím jeho důvěru v nás, kterou děti ke svému zdravému vývoji opravdu potřebují. 

Pokud mu však projevíme pochopení a důvěru, že situaci zvládne vyřešit, říkáme mu tím: “Všichni děláme chyby a je v pořádku se z nich učit. Věřím v tebe. Dokážu si představit, jak se zrovna asi cítíš.” Když ho pak necháme situaci napravit, vedeme ho tím k pocitu zodpovědnosti sám za sebe a k vlastní sebedůvěře.

Možná bychom byli sami překvapeni při zjištění, jak si naše dítě umí poradit. Někdy vymyslí tak obdivuhodné řešení, které by nás samotné nikdy nenapadlo. Proto zkusme někdy zůstat tichými pozorovateli a sledovat, jak si naše dítě bude v různých situacích počínat. Zkusme opustit myšlenku, že máme za naše děti řešit všechno my. S tím, na co samy nestačí, jim pomůžeme a něčeho dalšího můžeme využít k jejich růstu. V lásce a pochopení.

Autorka článku: Monika Parobková